Dlouhá cesta za Českým šampionem

      Nejsem žádný spisovatel, ale chtěla jsem se s Vámi - majiteli pražských krysaříků - podělit o moji zkušenost s Českomoravskou kynologickou unií, o které jsem si myslela, že je tu pro nás.

      Každý, kdo vlastní krysaříka (nebo pejska jiného plemene) s průkazem původu a rozhodl se se svým čtyřnohým kamarádem sbírat výstavní úspěchy, ví, jak časově a finančně náročné to je. A pracujete-li o víkendech, jak obtížné je zajišťování si "výstavního volna". Bez auta se cesta na výstavu také komplikuje, ne vždy totiž vlaky nebo autobusy jezdí tak, jak byste právě potřebovali. Jezdí-li vůbec! Občas se někdo nabídne a vezme vás s sebou, jindy zase dobíháte z nádraží na poslední chvíli anebo jste v místě konání již s několikahodinovým předstihem, když cestujete celou noc. A co teprve cesta zpátky!

      Asi nejnáročnější byla pro mne a moje pejsky cesta na klubovou výstavu do Hlučína. Z domova jsme vyjeli vlakem (vybaveni zpáteční jízdenkou platnou do půlnoci druhého dne) již kolem 9. hodiny večerní směrem na Ostravu a jeli celou noc. Hrozilo nám, že se nedostaneme včas zpátky domů, protože poslední vlak na Chomutov odjížděl z Prahy již před půl osmou večer a přípoje, na které nečeká, jsou pravidelně zpožděné. Nocování na hlavním nádraží v Praze si nechci a nedovedu ani představit. Naštěstí jsou mezi námi i další vystavovatelé, které také vzdálenost neodradí od nové zkušenosti nebo setkání s přáteli, protože na výstavy jezdí často stále stejná skupinka vytrvalců. Na "klubovku" vyrazili se svojí krásnou fenkou Geenou z Držav Lučanů i manželé Drástovi z Loun, kteří mi nabídli, že mohu jet zpátky s nimi a protože začalo pršet, odvezli nás až domů.
      Na výstavu do Litoměřic jsem se svezla s panem Švorcem, který si všiml mého jména ve výstavním katalogu již v sobotu a moje Bělinka tak cestovala se svým psím taťkou. Velice úspěšný výstavní den byl završen nádherným výletem na hrad Házmburk v Českém středohoří.

      Když překonáte problémy spojené s cestováním, časem a penězi a se svým milovaným pejskem získáte potřebný počet CACů a těšíte se na dlouho vysněný titul Českého šampiona, nemyslete si, že máte vyhráno! To nejtěžší Vás teprve čeká a to zejména v případě, že se rozhodnete na sekretariát ČMKU dojet osobně.

      Moje fenečka Cyrilka Hekeži splnila podmínky pro udělení titulu Českého šampiona již 22. září 2002 na národní výstavě v Brně. Ale protože jsem byla v Čechách jen na skok a na unii měli stále problémy po srpnových povodních, musela jsem si na diplom počkat. Napadlo mě, že by to mohl být hezký dárek pod vánoční stromeček, proto jsem se rozhodla, že se na ČMKU zastavím cestou ze Švýcarska, když už budu v Praze. A protože úřadují pro veřejnost jen v úterý, musela jsem se s přáteli rozloučit o něco dříve, abych mohla být 17. prosince v Praze. Pro jistotu jsem si ještě s předstihem telefonicky ověřila, zda mohu opravdu přijet osobně,na což mi kdosi na druhé straně telefonu odpověděl otázkou: "A proč byste nemohla?" To, co následovalo, si přeberte každý sám.
      Mezinárodní autobus Bern - Praha dorazil na Florenc s půlhodinovým předstihem již v 5 hodin ráno. Zavazadla jsem nechala v úschovně a protože byla zima a v čekárně netopili, šla jsem se s oběma krysařičkama projít Karlínem, kde se i přes tmu rýsovaly hrůzy po zničujících záplavách. Kolem půl osmé dorazila autobusem z Chomutova moje maminka, která mi přivezla výstavní přílohu a všechny naše kartičky CACů a Res. CACů. Již zprovozněným metrem a tramvají jsme se pomalu vydaly na Holešovice. Najít sídlo ČMKU nebyl problém, ale do 9 hodin jsme se museli toulat mrazivými Holešovickými ulicemi ještě celou dlouhou hodinu. Již v devět jsme byli na chodbě před sekretariátem, kde si s námi povídala velice příjemná paní z ČMKJ. Do dvěří ČMKU, na kterých bylo napsáno Sekretariát a velkými písmeny ještě NEKLEPAT, vešla asi po čtvrt hodině jakási paní. A i když nás nemohla nevidět, ke vstoupení nás nevyzvala. Po další hodině čekání, ve které se dovnitř vnutil jakýsi netrpělivec, jsem nakonec váhavě zaklepala. S pořádně tvrdými deskami, aby se diplom nepomuchlal a se všemi náležitostmi jsme já, moje maminka a mé dvě krysařičky vstupovaly dovnitř. Paní na sekretariátě si dokonce vzpoměla, že jsem volala, ale svým oznámením, podaným dost nepříjemným tónem mi vyrazila dech a ze dveří nás vyprovodila se slovy: !Tak to máte smůlu, dneska nám nejde tiskárna, nechte to tady, my Vám to po Novém roce pošlem." Zbytečná cesta i čekání! A další nás čekalo na autobus!

      Titul šampiona byl mojí fence přiznán dne 9. 1. 2003, doručen poštou za nemalou částku včetně poštovní dobírky až v únoru. Původně plánovaným vánočním dárkem jsem se mohla potěšit až na konci března, kdy jsem se se svými pejsky definitivně vrátila domů.

      Bohužel jsem nabyla dojmu, že jsem na unii jen zdržovala a že pro mě tolik vzácný diplom (pro někoho samozřejmost) je pro úředníky jen obyčejným a bezvýznamným kusem papíru, se kterým se podle toho také zachází. Přístupem a neochotou jsem byla více než zklamaná.

      Podaří-li se Vám s Vaším psím kamarádem nebo kamarádkou završit výstavní úspěchy vysněným titulem (a všem Vám to přeju ! ), obrňte se trpělivostí, naplňte si peněženku, připravte nervy a čekejte, až Vám v obálce dobírkou přijde pomuchlaný, ale přesto krásný a tolik očekávaný "kus papíru". Hodně štěstí.

Kamila Burešová

      Velikou radost mi udělala zpráva z 23. 2. 2003, kdy byl šampionát udělen i Cyrilky prvnímu synovi Atýskovi, za což nejvíce děkuji manželům Hruškovým, kteří se o něj a všechny svoje pejsky vzorně a s velkou láskou starají.

      Chtěla bych poděkovat všem, kdo mi kdy jakkoli pomohli, nejvíce však chovatelce Cyrilky - paní Heleně Kohoutové za to, že mi dala možnost mít tu nejskvělejší a nejhodnější psí kamarádku, která se stala zakladatelkou mojí chovatelské stanice Dar minulosti, maminkou již tří štěňátek a dokonce několikanásobnou babičkou. Děkuju.

K.B.