Já se jmenuju Bělinka Dar minulosti, protože jsem se narodila u mojí paničky, která musela vymyslet jméno na "B".
     Měla jsem slyšet na jméno Elinka, ale nakonec je z toho takové hezké královsky vznešené jméno Eliška. Moje panička má velice ráda historii a přírodu a Běla se místně říká řece Bílině, která pramení v Krušných horách nedaleko Jirkova v okrese Chomutov. Protéká zeleným Telčským údolím, ve kterém se rozlévá i Jirkovská přehrada. Tam chodím s paničkou a mojí psí maminkou moc ráda na procházky.

     Sice se jmenuji tak trošičku podle místní řeky a v mých žilách koluje ryze česká krev, ale v rodném listě mám jako místo svého narození uvedenu vesničku Avry-devant-Pont, která se rozkládá takových 1000 km od Chomutova až v dalekém Švýcarsku.
     Čechy jsem na vlastní očička viděla poprvé ve svých necelých třech měsících, předtím jsem je poznala jen v maminčině bříšku, která jela do Švýcarska s naší paničkou už v době, kdy jsme s bráškou začínali maminku trošičku kopat - to bylo necelé tři týdny před tím, než jsme oba přišli na svět.
Panička věděla, že naše maminka Cesinka nosí pod srdíčkem dvě štěňátka, oba nás poprvé viděla na ultrazvuku, to jsme byli jen takové dvě tmavé plavoucí kuličky. Když jsem trochu povyrostla, bylo na pravé straně maminčina bříška vidět, jak jsem čilá.

     Bráška Badýnek se narodil jako první, někdy před půl druhou odpoledne a já dvě hodiny po něm. Vypadla jsem do trávy zadečkem napřed okamžitě po tom, co se moje unavená maminka vyčůrala. Byli jsme ve Švýcarsku první krysaříčkové, kteří se tam narodili. Moje vzorná a pečlivá maminka Cesinka si mě celou olízala a pak mi dala to nejlepší mlíčko na světě.
     Na zahrádce jsem se často setkávala s jinými pejsky - čivavkami, mopslíky i krysaříky a želvičkou Sofinkou, s některými jsem si ráda hrála. Mým největším miláčkem byl čivaváček Kid, kterého jsem s vrtícím ocáskem bezpečně našla mezi všemi.
     Pro brášku si přijela nová panička ze Ženevy (pak jsem se s ním potkala v Čechách na bonitaci - vyrostl z něj krásný kluk) a já zůstala s mojí paničkou a psí maminkou. Jak jsem rostla, byla jsem hubeňoučké nohaté štěňátko vyrostla jsem rychle do své výšky a teprve potom jsem se začala protahovat a také nabírat nějaké ty gramy. Protože mám dlouhý ocásek, je hezky vidět, jak s ním vrtím i to, když se bojím - to se pak schovává celý na bříšku.

     S menšími přestávkami jsme byly ještě rok společně v Avry. Prožila jsem tam teploučké a slunečné jaro, část léta, barevným listím zasypaný příjemný podzim a studenou bílou zimu.
Jako malá jsem se venku držela maminky jako ocásek, nosila jsem si v lese větvičky a šištičky a občas se mi podařilo ukořistit i Cesinky žlutý míček. Naše každodenní procházky ve Švýcarsku vedly po loukách, na kterých se právě nepásly žádné krávy - na ty jsem totiž ráda štěkala a také do lesa. Jak se těšíme na procházku, těšíme se i domů. Když panička řekne, že půjdeme ven, mám já i Cesinka obrovskou radost, protože se nám venčení líbí (nesmí být moc velká zima anebo vítr, ten přímo nesnáším - potom jsem úplně malinká, jak ležím na zemi). Panička pustí z vodítka nejprve mojí maminku, která na mě čeká a pak spolu štěkáme a utíkáme cestičkou, kde nejezdí žádná auta. Ale zase venku, když slyšíme, že jdeme domů, to radostí táhneme a utíkáme, jak nejrychleji můžeme!
     Pak po roce jsme se začali po několikáté balit, u toho já vždycky moc ráda asistuju a všechno musím vidět, očichat a prozkoumat. Tentokrát jsem se všichni vrátili do skutečného domova, domů do Chomutova natrvalo. Do svého rodiště jsem se ještě jela podívat na necelý dvoutýdenní výlet, když mi byly dva roky. Cestuju na klíně pod svetrem, ale v tašce je to také moc fajn, je v ní hodně místa, cestou jsme se s Cesinkou střídaly, protože když si lehnu a natáhnu nožičky, potom se do tašky obě dvě tak dobře nevejdeme.

     Na procházky chodíme často do Telčského údolí, kterým protéká řeka Bílina čili Běla, podle které se vlastně tak trošku jmenuju.
     Panička s námi chodí i na delší výlety. Kromě švýcarských krás znám pražský Břevnov, Petřín, Letohrádek Hvězda, Divokou Šárku, český hrad Hasištejn s vesničkou Místo, kde si mě Cesinka hlídala před velikanánských dobrmánkem, kterého se vůbec nebála, zámek Jezeří se stejnojmennou přehradou, rezervací Jezerkou a Žeberskou lípou a mnoho dalších historických krás. V Praze jsem poznala krysařičku Citušku, s kterou jsme se občas samou láskou kously.
Venku mě baví štěkat, ale jinak docela poslouchám, jen v době psí puberty jsem se uměla tvářit jako, že neslyším. Je-li mi venku horko, vypláznu svůj dlouhatánský jazýček. Jak se unavím, ráda se nosím v náručí nebo v tašce.

     Když mi byl rok, úspěšně jsem absolvovala bonitaci a zúčastnila jsem se několika výstav. Nejdříve jako doprovod mojí maminky, pak za doprovodu své maminky jsem se poprvé předpisově předvedla ve výstavním kruhu 1. května 2003 v Žatci. Předvedla jsem se předpisově a na poprvé moc krásně, paní rozhodčí mi napsala moc hezký posudek. Získala jsem známku výborná 1 a Vítěz třídy mladých s modrou mašličkou , panička měla radost.
     První veliký úspěch přišel v podobě titulu CAJC na mezinárodní výstavě v Litoměřicích, kam jsem jela s paničkou a mým psím tatínkem, který se prezentoval ve třídě veteránů. Posuzovala paní Holmerová, která ocenila mé přednosti. Úspěšný den jsme cestou domů završili krásným výletem na zříceninu hradu Házmburka v Českém středohoří, ze kterého byl nádherný výhled na celé středohoří s horou Milešovkou i vzdáleným Řípem. Bylo krásně teploučko a stihli jsme se vrátit domů právě včas, než se přihnala bouřka. Z dalších výstav jsem si odnesla titul CAC, 3x Res. CAC, také jsem Oblastní a Krajskou vítězkou a Vítězkou třídy mladých. Na speciální výstavě v Praze mi jen o kousek utekl titul Junioršampiona, když jsem byla z devíti feneček druhá. Panička to považovala stejně za krásný úspěch i když zamrzel. Několikrát jsem v kruhu šlápla na bodlák, tak jsem se jim snažila vyhýbat, ale chodila jsem vzorně předpisově.

     Co mám ráda, to jsou vánoce, to vždy dostanu něco dobrého anebo nového, s čím si ráda hraju. Nejraději mám plyšové pískací kuřátko, to je moje! Na Silvestra se pak můžu uštěkat.
     Já jsem hodná krysařička, ráda pusinkuju mojí paničku a moc mě baví hrát si s maminkou Cesinkou. Rády se spolu honíme. Na jiné krysaříčky ale vrčím a štěkám na každého a na všechno, dokonce umím i zpívat. Ale když jsem doma s mou maminkou, tak skoro nezlobím.

     Jednou se u nás doma v bedničce z ničeho nic objevilo něco malého a pro mě hodně zajímavého. Cesinka měla dost práce sama se sebou, tak ani nic neříkala, když jsem si to maličké, co se hýbalo, ze zájmu očichávala. Pak přibyla ještě jedna taková maličkost a nakonec i třetí, ale to už mě moje nebo spíše naše maminka k sobě do bedničky nepustila. Ležela v ní, zle se na mě dívala, když jsem se přiblížila víc, tak i vrčela a když ještě blíž, tak na mě vyštěkla.
     Byla jsem nešťastná z toho, že jsme nemohli spát společně, jak jsem zvyklá - hezky blízko u Cesinky s hlavičkou položenou na ní, tak to mám ráda. Když se mi naskytla příležitost, byla-li Cessy třeba venku, hned jsem šla svoje sourozenečky prozkoumat. Jako vzorná sestřička jsem se o ně uměla postarat. Škoda, že nejmenší holčička musela odejít. S paničkou jsme s ní zůstaly až do konce, já ji ještě očistila a trošku rozcuchala, ale zůstala s ní, aby nebyla sama. Když sourozenci povyrostli, mohla jsem si s nimi i hrát. Pejsek odešel, ale sestřička Cílinka zůstala. Je trochu drzá, už ji netoužím tolik olizovat, občas, abych si uhlídala svoje granulky, musím i zoubky vycenit. Jinak si rozumíme, při hře se radostně koušeme a honíme se.

     Před mými druhými narozeninami jsem s paničkou vyrazila na výlet za pejskem, kterému doma říkají Bertík. Moc se mi líbil, takže podruhé jsem se ve výtahu na něj tak těšila, že jsem svou radost dávala hlasitě najevo. Abych měla dost pohybu, brala mě panička na pravidelné procházky, jely jsme společně na dovolenou do místa, kde jsem se narodila a spolehlivě ho poznala. Procházky tam byly nádherné.
     27. května 2004 ráno jsem paničku probudila svým hrabáním, abych za chvíli bez zbytečného čekání a jančení porodila sama svá první krásná štěňátka. Oba pejskové vážili 10 dekagramů a já se o ně hned od narození začala vzorně starat. Také se měli čile k světu. Ale jejich babičku Cesinku ani tetu Cílinku jsem k nim pustila až, když povyrostli. Společně jsme si hráli, než si pro oba kluky - Čendíka i Čipíka přijeli noví páníčkové a paničky. Už jsem z nich byla unavená, teď mám zase dobrou náladu a hraju si s Cesinkou, Cílinkou, paničkou anebo mým plyšovým kuřátkem.
     Další štěňátko syna Eddieho jsem porodila 17. května 2006 (tatínkem je Denny Agent Arnak ze Žižkova), ale protože byl sám a pořádný cvalík, musela mu na svět pomoci veterinářka. Výchovy jsem se ujala svědomitě a kdyby to šlo, přivlastnila bych si i čtyřčátka sestřičky Cílinky. Společné hry byly na denním pořádku, než všichni odcestovali do svých nových rodin.
     A protože jsem výborná maminka, pečuji o další "potomstvo". :)