Jmenuji se Cesinka nebo také Cessy či Cesinečka, jak mě pojmenovala panička. Ale moje skutečné rodokmenové jméno je Cyrilka Hekeži.
     Jméno Cyrilka mi vymyslela paní Kohoutová chvilku potom, co jsme se já a moje sestřička Cesmína narodily naší mamince Arance z Malovar v chovatelské stanici Hekeži. Bylo to 28. března 1999 a tekrát se moje chovatelka jmenovala Helena Kemrová a byla z Prahy Žižkova, jsem rodilá "Žižkovanda".

     Moje nová panička si pro mě přijela v neděli 23. května před čtvrtou hodinou odpoledne, kdy jsem byla ještě tak malinká - vážila jsem pouhých 60 dkg a celou cestu do mého nového domova jsem seděla v červené kostkované tašce na paničky klíně a dívala jsem na ni mýma krásnýma očičkama, které vypadaly jako korálky.
     Od té doby jsem trochu povyrostla a hodně jsem s paničkou zažila. Po roce jsem se zúčastnila bonitace, které se panička trošku bála, protože si myslela, že jsem příliš malinká, ale bonitaci jsem úspěšně absolvovala. Bylo mi naměřeno 20 cm a naváženo 1,90 kg (musím přiznat, že dnes už je to o něco víc - hodně mi chutná). Jediné, co mi vytkli bylo, že mi chybí tři zoubečky P1 a jsem malinko přestavěná. Na druhou stranu mě chválili, jak mám krásnou hlavičku a správně nasazená ouška.

     Mám vlastní psí kamarádky - Zuzanku a Shelinku, se kterými jsem nějaký čas bydlela a Brixinku s Finuškou, za těmi si často chodím hrát.
     Procházky a běhání mě velice baví. Nelíbí se mi, když mě chce panička nosit. Výjimečně se nechám vzít dobrovolně, je-li opravdu veliká zima anebo vítr, ale jinak nošení se na ruce zásadně odmítám a demonstruji to tím, že začnu před paničkou prchat anebo dělám, že nevidím ruku nastavenou přímo před mým čumáčkem, tvářím se, jako by byla průhledná. Nejčastěji se chodíme toulat do Telčského údolí k Jirkovské přehradě.

     Mám vlastní domácí území, kde je sluníčka víc než dost a protože je to moje teritorium, psí návštěvy obcházím se zježenými chloupky na zádech.
     Doma mám sluníčko moc ráda, tak si vždy najdu teplý proužek koberce, na kterém se můžu nahřívat nebo se sluním přímo na okně. Panička na mě nezapomíná ani na Vánoce nebo narozeniny, kdy dostávám hračky a spoustu dobrůtek, jaké mám ráda a o které si umím usilovným škrábáním na skříňku a nejdříve poštěkáváním, později pak hlasitím štěkáním, říci. Panička mi přilepšuje piškoty a spoustou psích pamlsků, ty miluju.
     Ještě jsem zapomněla na to, kde vlastně spinkám. V noci s paničkou hezky v teplíčku, přes den většinou tam, kde je panička a když je pryč, tak čekám v mojí boudičce anebo v pelíšku.

     S paničkou jsem byla už i na spoustě delších výletů, byly jsme se podívat na zřícenině středověkého hradu Hasištejna, na který se jde z vesničy s názvem Místo - leží na Chomutovsku, také jsem ťapkala z Lokte obtékaném řekou Ohří, podél které jsme okolo Svatošských skal došly přes provazový most až do Karlových Varů ke zřícenině kostela sv. Linharta. V Karlových Varech jsem byla i na dostizích, to bylo koníčků! Na Plumlově mezi choďáky jsem s novou čivaví kamarádkou budila nemalou pozornost a několikrát jsem se prošla i mou rodnou Prahou. Také jsme šly společně ke stoleté vodní nádrži Jezeří a okolo 850 let staré Žeberské lípy až k zámku Jezeří a zpátky. Na vzdálenější památky nejčastěji cestujeme vlakem nebo autobusem.
     Jako správný krysařík mám vrozené lovecké vlohy, jako malou mě zajímali ještěrky a ptáčci, ale teď už mám rozum a tak je nehoním.

     Moje výstavní kariéra je trochu delší. Nejdříve jsem jen doprovázela Brixinku, se kterou jsme se před kruhem předváděli, když jsme si společně hrály.
     Poprvé jsem se aktivně zúčastnila v září 1999 ve třídě dorostu na Hagiboru, kde jsem byla oceněna jako velmi nadějná, chodit se mi moc nechtělo, ale panička mě hodně chválila. Další výstavy už na sebe nenechali dlouho čekat. Napřesrok mě jich čekala spousta, ale štěstí moc nepřálo, protože jsme na většině narazili vždy na stejného rozhodčího, kterému jsem nepadla do oka. I když jsem nebyla právě první a paničku to mrzelo, stejně mě má moc ráda a říká, že jsem nekrásnější!
     Nakonec jsem přeci jen zabodovala a oslavila první velký výstavní úspěch, když jsem na mezinárodní výstavě v Mladé Boleslavi ve třídě mladých získala od pana rozhodčího MVDr. Jana Nesvadby ze Švýcarska první velký titul - CAJC, čekatel junioršampiona. V září roku 2001 jsme se jeli na Klubovou výstavu krysaříků na Hagibor spíše se podívat, o to více paničku potěšilo, když jsem získala svůj první CAC a nádherný úspěch mezi fenkami - titul Klubového vítěze. Panička na mě byla moc pyšná. O rok později jsem tento klubový titul opět obhájila v konkurenci velice krásných feneček, byla jsem tehdy týden po odstavu druhých štěňátek. Úspěch byl o to větší, že Atýsek, můj první syn získal tentýž titul mezi pejsky. Panička měla velikánskou radost. V září 2002, když jsme si zajeli na skok ze Švýcarska, jsem na podzimní výstavě v Brně splnila všechny podmínky pro přiznání titulu Českého šampiona krásy, který mi byl oficiálně přiznán 9. ledna 2003.

     Protože jsem krásná fenečka, vybrala mi panička tři hezké ženichy, s kterými mám několik dětí. A jelikož jsem perfektní krysařiččí maminka, o svoje štěňátka jsem se vždy vzorně a s láskou starala, čistila a krmila je většinou celých 10 týdnů. Často jsme si společně hrály. Bylo nám spolu pokaždé dobře, když jsme spinkaly v jednom chumlu a vzájemně se hřály.

     Mým prvním synem je Atýsek, jeho tatínek se jmenuje Atila z Vyšehradského podhradí. S Matýskem, jak jsme štěňátku doma říkaly, jsem si hodně hrála. Teď je z něj nejkrásnější a nejúspěšnější pejsek na výstavách.

     Moje druhá štěňátka se narodila ve Švýcarsku, kam jsem přijela už březí a kde jsem s paničkou byla s přestávkami celý rok. Panička věděla, že nosím pod srdíčkem dvě štěňátka, ještě před odjezdem jsme byly na ultrazvuku. Po tatínkovi Adámkovi od Černovolské skály se mi narodil pejsek Badýnek, který bydlí v Ženevě a fenečka Bělinka (doma zvaná Eliška), ta zůstala se mnou.
     V Avry-devant-Pont, jak se švýcarská vesnička jmenuje, jsem chodila na pravidelné krásné procházky přírodou a občas si hrála s některými pejsky. Jaro i léto jsou tam teplé a slunné, podzim se spadaným listím je krásně barevný, zima studená a plná sněhu - v těch třiceticentimetrových závějích není krysařík takřka vidět. Než jsme se vrátily domů, poznala jsem centrum oblasti s hradem Gruyeres, také vysoko položený průsmyk Jaun, Lac Leman (Ženevské jezero), horu Niesen, na kterou se jede lanovkou a spoustu dalších švýcarských krás. Vždy jsme s Eliškou budili mezi turisty i místními nemalou pozornost.
     Když jsem se vrátila domů, kde to moc dobře znám, měla jsem obrovskou radost! Tu umím dát najevo pokaždé, když se vracím z procházky. Vesele skáču a nadšeně poštěkávám. Taky mě baví nosit si malý žlutý míček, který jsem dostala na hraní a o který se umím venku přihlásit. Panička mi ho hází, já pro něj běhám a nosím zpátky a když běžíme domů, už ho nepustím z tlamičky. Utíkám vepředu a když jsme doma, šup s míčkem do boudičky.

     Třetí štěňátka jsem porodila v lednu 2004, jejich tatínkem je Lord z Vyšehradského podhradí. Miminka se mi narodila tři, ale jedna krásná fenečka byla malinká a protože nechtěla skoro vůbec pít, po dvou dnech nás opustila. Její bráška Cyríšek vyrostl v krásného kluka, bydlí s paničkou a páníčkem na opačném konci republiky a sestřička Cílinka zůstala doma, tak jsme tři: já, Eliška a Cílinka (obě dvě se postaraly o to, že jsem babičkou).

     Naposledy se mi opět s Atilou narodil krásný psí chlapeček, jmenuje se Darýsek. A protože byl v listopadu 2005 úspěšně zbonitován, má několik prvních potomků.

Zpět                                                              |  Naše krysařičky  |   Pražský krysařík  |                                                           Nahoru